All languages
Джерело
Guest book
|
Всі мови All languages |
Українська бібліотека Джерело |
Гостьова книга Guest book |
«Каменярі» Івана Франка
|
|
Mně zdál se divný sen: jak na všechny by strany se prostírala pustá plocha nesmírná, já pod skalou tam z žuly stojím rozedraný, jak otrok řetězy jsem k skále přikovaný a dále tisíc takových je jako já. Nám žalost s bídou vrásky v drsná čela vryla a přece o oku všem nám hoří lásky jas, nám z řetězů jak ruce háď by ovinula, a ramena nám těžká k zemi nachýlila, neb všechny hrozná jakás tíha dusí nás. Hle, všichni drží těžká kladiva v svých rukou a shůry jako hrom hlas silný duní k nám: «Zde lámejte tu skálu! Zížně, hladu mukou, ni žárem nezdolána kladiva ať tlukou, neb tuto skálu rozbít uřceno je vám!» My všichni jako jeden zvedli vzhůru ruce a tisíc kladiv v kámen udeřilo v ráz; a kvádry rozlétly se, střepin na tisíce, my se zoufalou silou divoce a prudce jsme o kamenné čelo bili zas a zas. Jak vodopadu řev, jak bitvy hukot dravý, tak naše kladiva tu hřměla ráz a ráz; píď za pídí jsme pracně místo dobývali, ač mnohého tam těžce zranily ty skály, my šli jsme dále vpřed, nic nezdrželo nás. A každý věděl z nás, že slávy nedobude, ni vděku lidí za svou práci krvavou, že teprv tehdy půjdou po té cestě lidé, až my ji probijem a vyrovnáme všude, až pod ní naše kosti v prach se rozpadnou. My slávu nechtěli a v ni jsme nedoufali, vždyť nejsme bohatýry ani hrdiny, my na sebe jen pouta dobrovolně vzali a volnosti i pravdy otroky se stali: na cestě pokroku jen skaláky jsme my. My věřili, že vlastní rukou rozdrtíme tu tvrdou z žuly skálu přec jen naposled; i když ji krví svou a kostmi vykoupíme, že cestu širokou všem lidem upravíme a za námi že přijde nový život v svět. My věděli, že v světě daleko za námi, jejž každý z nás kdys pro svá pouta opustil, tam pro nás roní slzy děti, ženy, mámy, nám nepřátelé klnou a že spolu s námi též proklínají dílo naše i náš cíl. My věděli jsme to. V nás duše slzy lila, nás srdce bolelo a žal se v prsa ryl, však slzy ani žal, ni bolu žhoucí síla nás přece neodtrhly od našeho díla, z nás kladivo své z rukou nikdo nepustil. A takto všichni jdeme v jeden celek zkuti svou svatou myšlenkou a v ruce s kladivem. Nechť prokleti jsme, světem pozapomenuti, my lámem skalou z žuly cestu pravdě s chutí — a štěstí všech sem přijde, až my zahynem. |
Переклад чеською мовою Я. Туречка-Їзерського. Вперше надруковано у журналі «Svět sovětů», 1946, № 22, с. 12. Передруковувався у різних періодичних виданнях.
Подається за антологією «Vitěžit a žit», Прага, 1951, с. 103—104.
Туречек-Їзерський Ян (1904—1975) — чеський поет, пропагандист рідною мовою слов'янських літератур, у тому числі української. Йому належать переклади творів багатьох українських письменників: Т. Г. Шевченка, Ю. А. Федьковича, П. А. Грабовського, Лесі Українки, М. Т. Рильського, М. П. Бажана, А. С. Малишка та ін.
Якщо ви помітили помилки, або маєте зауваження пишіть на адресу
ukrlib@narod.ru,
або залиште повідомлення у
гостьовій книзі
(c) Видавництво «Наукова думка», упорядкування, примітки
