All languages
Джерело
Guest book
|
Всі мови All languages |
Українська бібліотека Джерело |
Гостьова книга Guest book |
«Каменярі» Івана Франка
|
|
Pláň pustá, bezměrná — a dále se mi zdálo, že k ploše divoké, jak svlačec k bokům jam, mne lano železné a kruté přikovalo; já pod vysokánskou stál granitovou skalou, a dále tisíce takových, jako já. A vrásky do čela i v život, v žal se vryly, byl v očích lásky žár, až plála oblaka, a ruce řetězy jak zmije obvinuly, až plece každého se k zemi pochýlily, jak tiskla strašlivá nás tíha nějaká. Zas v rukou každého mlat těžký, ocelový; hlas mocný, ohromný k nám shora jak hrom spad: «Jen bijte skálu! Nechť chlad, úpal nezastaví vás! Zprahlost, trud a hlad a bídu přemozte vy, vám mlaty určeno zde skálu rozbourat!» Tu vzhůru rukou řad jsme vznesli, jedno tělo, a kladiv sta a sta, jak hrom když přežene, až na stran tisíce se všecko rozprýštilo, co hradbou bylo jen: tak se zoufalství silou my ráz-ráz bušili v to čelo kamenné. Jak vodopádu řev, huk bitvy zkrvavělý, tak naše kladiva jen hřměla ráz a ráz; a tak píď za pídí jsme místa dobývali. Když nejednoho z nás tam skály mrzačily, my dále šli a nic už nevrátilo nás. A věděl každý z nás, že beze slávy budem, ni tklivá vzpomínka se v lidech nevznítí a že až tehdy půjdou touto cestou lidé, jen až ji probijem a vyrovnáme všude, že pod ní na prášek my tlíme rozbiti. Však také po lidské my slávě netoužili, neb nejsme rekové, nám reků vzdálen ryk. Ne, otroci jsme jen, ač v poutech bez násilí. Svobody otroky jsme všichni, dokud síly — na cestě pokroku z nás každý kameník. My všichni věřili, jen vlastních rukou krví tu skály žulovou že rozdrtíme tam; a kostmi vlastními, dar z pouti, vlastní krví stmelíme silnici, že po ní přijde nový, krásnější život zas a dobro do světa. My všichni věděli, kdes daleko, kdes v zemi, již odevzdali jsme svým poutům, robotě, že v pláči za námi jdou matky, děti, ženy, a druzi, nedruzi zlí, hněvní, rozzlobení že proklínají nás, náš cíl a dílo též. My věděli jsme to, a duše rozbolela, až srdce pukalo a prsa tisknul žel; leč slzy, prokletí, ni žhavé rány v těla nás neodvrátily, dál naše cesta spěla, a nikdo kladiva už z rukou nepouštěl. Tak všichni, všichni jdem, v hromadu jednu skuti posvátnou myšlenkou, a v rukou kladiva. At padnem v prokletí, až v prach zapomenutí! My skálu drtíme, rovnáme cestu hnutí, a přijde štěstí všech přes kostí našich řad. |
Переклад чеською мовою О. Ноузи, виконаний у кінці 40-х років. Друкується вперше. Переклад існує в двох варіантах. «Обидва варіанти мають плюси і мінуси. Перший ближчий до оригіналу, другий, на мій погляд, поетичніший»,— пише чехословацький дослідник М. Неврли, який надіслав нам переклад до друку. Тут вміщено другий варіант.
Подається за автографом.
Ноуза Ольджіх (1903—1974) — чеський поет і перекладач. Крім творів І. Я. Франка, переклав низку віршів Б. Д. Грінченка, П. Г. Тичини, М. Т. Рильського, В. М. Сосюри та ін.
Якщо ви помітили помилки, або маєте зауваження пишіть на адресу
ukrlib@narod.ru,
або залиште повідомлення у
гостьовій книзі
(c) Видавництво «Наукова думка», упорядкування, примітки
